Těžce zkoušené spojenectví

Datum vydání publikace: 30.03.2015

Komentář pro časopis Týden.

Izraelský premiér Bejmanin Netanjahu obhájil ve volbách svůj mandát. Prezident USA Barack Obama z toho nadšený určitě nebyl. Mezi oběma státníky to čím dál více skřípe.

Měla to být napínavá záležitost, Netanjahu ale nakonec se svým Likudem hlasování vyhrál s přehledem. Ještě v den voleb si však nemohl být ničím jist a nervozita na něm byla znát. Aby porazil středolevicovou koalici Sionistický svaz, musel mobilizovat co nejvíce lidí. A tak příznivce pravice varoval, že k urnám přicházejí houfy Arabů. Na voliče apeloval videem umístěným na internetu, lidé dostávali zprávy i na mobilní telefony.

Arabové byli uraženi a Netanjahuovy výroky označili za rasistické. Premiér se sice později omluvil, kritika doma i v zahraničí ale neutichla. Pobouřena byla také liberální část mocné americké židovské komunity. Bílý dům oznámil, že nemůže dělat, jako by Netanjahu slova z úst nevypustil. Byla to jen jedna z řady rozmíšek, které se mezi tradičními spojenci v poslední době objevují. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou za Obamovy administrativy patrně nejhorší v historii (viz Občas to klape, občas ne).

Divoký měsíc

Letošní březen je toho dobrou ukázkou. Vše začalo, když Netanjahu přijal pozvání republikánského šéfa Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera, aby promluvil v Kongresu. Obama, jehož se nikdo neptal, to označil za porušení protokolu. Netanjahuovi se naskytla možnost přednést sledovaný předvolební projev. Stal se teprve druhým zahraničním politikem po Winstonu Churchillovi, který na tomto místě mluvil třikrát. Desítky demokratů projev bojkotovaly, mezi nimi i senátorka Elizabeth Warrenová, kterou by mnozí rádi viděli jako vyzývatelku Hillary Clintonové. Joe Biden, viceprezident a předseda Senátu, raději odjel na návštěvu Guatemaly.

Netanjahu v projevu vyzýval USA k ostřejšímu postoji vůči Íránu. Obama si přečetl přepis – přece na to nebudu koukat! – a v řeči prý neobjevil žádné nové myšlenky. Netanjahu podle něho k americké politice nenabízí žádné schůdné alternativy. Další přestřelka na sebe nenechala dlouho čekat. Bezprostředně před volbami Netanjahu prohlásil, že pokud bude znovuzvolen, palestinský stát za jeho vlády rozhodně nevznikne. To by Obamu jistě nevyvedlo nijak z rovnováhy, pokud by to shodou okolností nebyla jedna z priorit jeho zahraniční politiky. Doma už toho navíc moc prosadit nemůže. Netanjahu se pak svá slova snažil zmírnit, Obama mu jeho výrok ale opakovaně vyčetl a k obhájení mandátu mu blahopřál až s dvoudenním zpožděním.

Netanjahuovi pak pohrozil, že Spojené státy mohou svou politiku vůči Izraeli přehodnotit. Páky na něho má – USA poskytují Izraeli vojenskou pomoc ve výši tří miliard dolarů (asi 75 miliard korun) ročně. Šéf Bílého domu už také dal nedávno najevo, že zvažuje souhlas s rezolucí, která pro vznik palestinského státu vytyčuje časový rámec. Návrh vzešlý od arabských zemí přitom Washington dosud odmítal.

Bibi jako Putin

Konzervativní republikánský senátor John McCain řekl, že pokud rezoluce v OSN projde, USA by organizaci měly přestat financovat. Prezidentovi pak poradil, aby se oprostil od záchvatů zuřivosti a s Netanjahuem lépe komunikoval.

Nevraživost obou politiků má dlouhé trvání. Obama na nedávné tiskové konferenci označil vztahy s izraelským premiérem jako věcné, korektní. To je na pomyslné tříbodové stupnici přesně mezi srdečností a neskrývanou nenávistí. Stejným způsobem Obama hodnotí svou spolupráci s Vladimírem Putinem. Jejich vzájemné antipatie jsou dobře známé.

Obama nicméně není sám, kdo Netanjahua otevřeně kritizuje. Bývalý americký ministr zahraničí a republikán James Baker (v úřadu v letech 1989–1992 za prezidentství George Bushe staršího) jeho kroky z poslední doby označil za „diplomatické omyly a politické podrazáctví“. Že vztahy židovského státu a USA nejsou v současnosti úplně košer, naznačuje i zjištění listu Wall Street Journal. S odvoláním na americké zdroje napsal, že se Izrael snažil získat detailní informace z jednání o íránském jaderném programu. Údajně používal odposlouchávací zařízení, zprávy měl také z důvěrných amerických schůzek a rovněž od svých diplomatických kontaktů v Evropě. Izraelská špionáž Bílý dům nikterak nepřekvapila, vadí mu však, že získané informace poskytl republikánským zákonodárcům. Izrael označil obvinění za lživá.

Právě jednání USA s Íránem, která USA zahájily tajně v roce 2012, nedůvěru mezi Obamou a Netanjahuem výrazně prohloubila. Američané svého spojence neinformovali v obavě z úniku informací. Finální dohoda šesti mocností s Íránem by měla být hotová do letošního července. Teherán by pak výměnou za omezení jaderného programu mohl počítat se zrušením mezinárodního embarga. Pro Netanjahua to je (alespoň navenek) noční můra. Jednání prezentuje jen jako íránský úskočný manévr.

Sázka na republikány

Je otázka, jestli izraelský premiér skutečně vidí bezpečnost Izraele v akutním ohrožení, nebo zda jeho kroky z poslední doby byly pouze předvolebním divadlem pro domácí publikum. Analytik Asociace pro mezinárodní otázky Jakub Záhora se přiklání k druhé variantě: „Netanjahu se k té vyhrocené rétorice celkem očividně uchýlil kvůli nízkým volebním preferencím Likudu. Nejspíše si prostě spočítal, že potřebuje vyhrát, a potom že ty zahraniční vztahy nějak napraví. Navíc jeho vztahy s Obamou byly hodně špatné už delší dobu, takže izraelskou strategií bude počkat na prezidentské volby příští rok a doufat, že se prezidentem stane někdo více naladěný na spolupráci s formující se pravicovou vládou.“

Netanjahua se kromě McCaina už zastal i Jeb Bush, jeden z možných republikánských prezidentských kandidátů. Obamu kritizoval, že k izraelskému spojenci nepřistupuje, jak by měl. Měl by se prý chovat vyzrále a nedělat „školácké skopičiny“. Republikáni jsou obecně více proizraelští než demokraté. I jejich pravděpodobná kandidátka na prezidentku Clintonová má ale k Izraeli vřelejší vztah než Obama.

Oba politici to spolu budou muset ještě téměř dva roky vydržet. Prezident Reuven Rivlin postavil před Netanjaua tři základní úkoly: pokračovat ve stabilizaci politického systému, „vyléčit“ rány ve společnosti, které prý zanechala předvolební kampaň, a právě zlepšit vztahy s USA.

To bude nicméně asi dosti velký problém. Třebaže průzkumy naznačovaly, že většina Izraelců považuje za důležitější fungující ekonomiku než bezpečnostní otázky, Netanjahu ve volbách dostal pro svou politiku silný mandát. Dvoustátní řešení tak zůstane i nadále v nedohlednu.

Ústupky Palestincům rozhodně nejsou na pořadu dne. Netanjahuův Likud je v kontextu izraelské politiky ještě umírněná pravice. Ze strany nacionalistických stran bude tlak na ještě tvrdší postoj vůči Palestincům, výstavbu osad a podobně. Navíc Netanjahu sám ve skutečnosti během svých dvou předchozích vlád v zásadě žádné ústupky nenabídl, takže není důvod se domnívat, že by s tím chtěl teď začínat,“ uzavírá Záhora.

Občas to klape, občas ne

Vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem procházely v uplynulých dekádách lepšími i horšími obdobími. Záleželo nejen na celkové situaci v regionu, ale i na konkrétních osobnostech, které obě země v danou dobu vedly. USA byly první zemí, která Izrael po vyhlášení nezávislosti v květnu 1948 uznala. V 50. letech nicméně na Blízký východ pohlížely jako na celek, prioritou bylo zamezit pronikání Sovětů a předejít regionálním závodům ve zbrojení. Ve sporech Izraele s arabskými státy se snažily zachovávat neutralitu, v roce 1956 však během suezské krize podpořily egyptského prezidenta Násira. Do židovského státu USA posílaly pouze potravinovou pomoc, hlavním zbrojním partnerem Izraele byla Francie. V 60. letech za prezidentství demokrata Lyndona Johnsona se země začala více přiklánět na stranu Izraele. Sblížení nepřekazil ani útok na americkou loď USS Liberty během šestidenní války. Američané začali Izraeli dodávat více zbraní než jiným zemím v regionu. V 70. letech se USA snažily zprostředkovat mírovou dohodu mezi Izraelem a Egyptem, což se nakonec podařilo Carterově administrativě dohodami z Camp Davidu. Nebylo to ale nic snadného. Gerald Ford v roce 1975 spolupráci s Izraelem kvůli jeho nečinnosti krátce přerušil.

Reaganova vláda v 80. letech pak byla z pohledu Izraelců zlatou érou. Vojenská spolupráce se prohloubila, Izrael byl prohlášen za hlavního spojence mimo NATO, byla podepsána dohoda o volném obchodu. Za Bushe staršího se vztahy nejprve zhoršily, následně jim ale pomohla válka v Zálivu (1990 a 1991), po níž se USA opět snažily popostrčit kupředu mírový proces. Větší úsilí ale vždy znamenalo i větší riziko sporů. Clinton Netanjahuovi během jeho prvního premiérského období (1996–1999) například vyčítal stavbu osad na západním břehu Jordánu. S jeho nástupcem Barakem si rozuměl lépe, oba byli spíše levičáci. A dobře se spolupracovalo i Bushovi mladšímu s Šaronem.

Jan Brodníček


Vyhledávání

Kalendář akcí

« Leden 2018 »
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        

Novinky e-mailem

Analytici AMO